
Pitný režim na Bazalech.
Bazaly musí člověk milovat a nebo nenávidět. Nic mezi tím. Dopředu prosíme pana Hadamczika a všechny zainteresované. Myslete prosím na občerstvení. Ano, ať je to klidně dražší, ale ať je těch možností dostatek. Od vedra po zimu, pořád stejná písnička. S petkou není vpuštěn ani slušný otec dvou malých dětí, který nikoho nepoškodí. Ani on se nevyhne sportu zvanému čekání na trochu něčeho tekutého. Takže, když se dostane do cíle, stojí ho litr a půl vody 60,- Kč. Diváci se nevzájem trumfují v délce času pobytu v pomalu se hnoucím hadu.
A jde o rekordní časové údaje. 50, 65, 70 minut. Všechno teplé, předražené, všeho nedostatek. A tak do toho boje jsou vysílány drahé polovičky fanoušků, nešťastlivci vylosováni z okruhu kamarádů, nebohé děti a nebo si každý jede sólo se smířením. Smíření je o tom, že neuvidím třeba jedinou branku, jedinou střelu svého týmu na branku za celé utkání. A v neposlední řadě také to, že můj tým dodržuje pitný režim tak, že se smutnému fanouškovi během zápasu naskytne smutný pohled. Kluci prohrávají o gól, ve dvou půlkách obou poločasů si většina z nich polehává na trávníku a zoufalý trenér není ani této možnosti nabídnuté hlavním rozhodčím využit dle litery tzv. konstruktivního timeoutu. Smířeni s osudem. Alespoň se napili.
A nemyslete si, že když do boje půjdete dvacet minut před zápasem, že stihnete větší polovinu prvního poločasu. Chacha...
Dokud si klub nebude sám na svém stadioně koordinovat tyto služby a nebude je fanouškovi nabízet v tom největším standartu, tak to pořád bude o tom, že čekáme se zaseklou rukou ve skalní puklině na trocha vody (hrdina filmu 127 hodin). Ať zaprší, toto na Bazalech problém nebývá. Takže pořád bojujeme i v možná polsední sezoně na Bazalech s cizopasníky, kteří si dělají nulový business a lidi z toho mají prd. Takže když se nedaří na place, na záchodě či u stánku to rozhodně lepší nebude.